Santa Lucia

Jeho duše se zavřela,
jak oceán nad potopenou lodí.

Již nepromluvil,
snad uvízla v něm slova,
jako ta plachetnice co ji stále
znova a znova po řece co miloval,
tam kousek od hlučícího splavu
do oceánu posílal.

Myslel tehdy, že hned za humny
je moře, zmámen touhou i vůní borovice
z jejíž kůry svou první jachtu vyřezal,
věřil, když zapaloval bílé svíce,
že k oceánu by i doplaval.

Voskem svíce na trup lodi,
pevně stěžeň co plachty nosí zakapal.
Cesta k moři to není jen tak,
když plachtu na stěžeň napnul,
křížek na cestu,(jen tak pro jistotu)udělal.

Kousek za splavem je mělčina,
bál se jí, ale proč hned myslet na nejhorší,
když dobrodružství právě začíná.
Jen maličko se v duchu modlil,
jeho duše se tehdy poprvé sevřela,
přec jen je to zrádné místo,
jak Gibraltarská úžina.

Zpočátku si jeho škuner vedl dobře,
však pak náhle plachty vítr,
jako křídly když zamává orel,
lodi na cestu nachystané,
té hrdé lodi z kůry borovice vyřezané
bez milosti napíná.

Boj s živlem začíná,
Je stále bez obav, vždyť křtil ji jménem,
pak stěžeň náhle uvolní se,
vlna za vlnou poroučí ji ke dnu,
tichounce, naň klesá,
hrdá Santa Lucia.

Stalo se to tenkrát tiše,
jako když klesneš do písku,
nikdo to neslyšel.
Možná že už tehdy
se jeho duše zavřela,
jak oceán nad potopenou lodí.

Jen on o tom ještě nevěděl.