Tanec smrti

Svět hraje nám píseň odvěkou,
na kterou s Tebou chci tančit.
Den halí se do šatu noci tam za řekou,
kéž tenhle večer mohla bych zvěčnit.

Naše pohledy hoří jak západ Slunce
a líce odívají se šarlatem,
přibližují se naše ruce.
Až příště tenhle kus budou hrát, my už tu nebudem.

Jen jednou za tisíc let
smí lidé slyšet tuhle hudbu
a ať je jim deset nebo dvacet pět,
mají jedinou šanci naplnit sudbu.

Stalo se naším údělem
protancovat páry bot
a jen jeden z nás smí být vítězem.
Druhého proklane smrtící hrot.

Náš tanec o život a smrt trval dlouho,
déle, než kdo z nás si představit svedl,
však už musím Ti sbohem dát, má Touho.
Odtud Osud cesty naše jiným směrem vedl.

Pro tu nepatrnou chvíli štěstí,
jež lásky naplnění vrcholné znamenala,
jsem dostala tvrdou ránu pěstí.
Pro chvilkovou blízkost našich těl jsem život vzdala.

Já vzánšela se v oblacích,
když v náruč jsi mě pevně vzal,
já ztrácela se v polibcích,
jimiž jsi mé rty pokrýval.

Můj život na vrcholu stál
a víc jsem nepřála si nic.
Vypršela chvíle, kterou mi Bůh dal
a nadešel čas se rozloučit.

Řekla jsem: "Lásko, ten večer krásný se mi zdál."
a Tvůj zrak v slzách utopen byl.
Ten večer vlahý vítr vál
a můj pohled do Tvého naposled se vpil.