Zákon divočiny

Neztrácím úsměv ze tváří
a cítím, jak líbáš mě na záda,
mám tu slunce v polštářích,
každý den do něj zapadá,
v odlesku těch očí Tvých,
v dotecích řas jemných,
v listech otevřeného snáře,
dotkni se mých žlábků a hor
a neztrácej úsměv ze tváře,
už nikdy nezažiješ to prokleté dno,
už nikdy nezapějeme si
ten smuteční lidský chór
a srdce nebude nám bít
jen tak naprázdno….

Nepřestávám se smát
a hledám v Tobě to pohlazení,
co vydrží tu navěky plát
a vždycky mě tolik uklidňovat,
hledám v Tobě sílu k rozproudění
mé nebeské duše i těla
a nacházím jen samá překvapení,
křídla, co mé city rozezněla,
důvěru na obloze plnou hvězd,
duhu v odrazech měsíčních plání,
ani si to nestačím brát,
zůstaň prosím takový, jaký jsi
a nikdy se nepřestávej smát,
už není nic, co by rozdělilo
spojené korálky našich dlaní
a nejtajnějších cest…

Už nic není tak jako dřív,
posloucháme stopy půlnočního ticha
a já slyším jak zřetelně dýcháš,
jak miluješ mou nahotu,
maluji Ti prstem po rtech… a níž,
už nemysli na tu dávnou samotu,
pusť se všeho zábradlí, já Tě držím
vysoko nad vodou…a ještě výš,
neboj se,
překonáme každý pád,
všechny závěje,
chci se tebou stát,
každé mé přání a touhu
proměníš v činy,
jsi moje všechno,
jsi moje naděje
uprostřed širé divočiny,
musíme být silní,
svobodní,
s úsměvem vstávat,
ať už se cokoliv děje,

ten, kdo se nevzdává,
vyhraje…

…a my vydržíme všechno…