Vlci srdce

Ve vašem okně už červánky zhasly,
a já, šašek s loutnou, čekám marně na potlesk.
Ze stínů vstříc mi dva věrní psi vyšli,
opilí bratři: žízeň a stesk.

Řek jeden: „No, zdá se, že špatně jsi hrál.“
A druhý zas: „Neplač, prostě nepřišels včas.“
Jak z tlamy dračí v očích oheň jim plál,
v rouše beránčím stvůry, kéž spral vás ďas!

Víte snad, vlci, čí to píseň jsem pěl?
Proč křičím zde v blátě to pokání?
Temnotou loutny hlas, trochu kovově zněl,
jizva palčivá v hrudi mě k činu pohání.

Odpusť mi, odpusť, má hvězdo zářivá!
Odpusť ten hnis, co duši mi sžírá!
Okovy přání, zkoralá víra.
Odpusť, jsem jen havran slepý.

Teď už to vím! Některé stromy rostou do nebe!
Z tváře mi stéká maska vazká.
A i když v duši občas zvláštně zazebe,
nunc scio, quid sit amor.