Nad ránem

Když tramvajím dochází dech
A křižáci pod sedačkou cítí možnost
Noc si jen tak povídá
Sama pro sebe
A řidiče bolí každé šlápnutí na brzdu

V polštářích zas jen ticho
Zoubková víla vzdychla anorexií
A v nezapálené svíčce trpí knot
Ačkoliv nikdo neví
Kde byla vyrobena

Smutek neoslepí ani slepé
Říkal žebrák
A v klobouku brečelo mu ráno
Na hraně pětikoruny

Možná v nabídnuté kávě
Je slyšet kofein
Který jako jediný nedopřává chvilku klidu
Zmatení
A pod dekou
Dusí se etiketa

„Mám rád vrány
Mám rád vrány nad ránem.“

(i když křičí
kvůli podzimu)