Vysvitnuté slunce

Ta show byla tak krásná,

ta show byla tak úžasná! …

Jeden pár očí hleděl na ně,

já, sedící v první řadě.

 

Spokojeně jsem se tvářil,

pro sebe si pravdu mluvil:

„Dva světy neudržím,

… ale přesto se pokusím.“

 

Jestli Tě mám za ruku držet,

musíš svá tajemství udržet,

anebo se jich vzdát, až pak,

v budoucnu postupně se ptát.

 

Jak může být temné nebe?

Jak nemůžu milovat Tebe?

Jak jen změním svou mysl?

když bez Tebe to nemá smysl …

A na mých očích? Prý klapky?

Jen dešťové vody kapky.

 

Vysvitnuté slunce, prosím,

jsi pánem nebes,

slunce vysvitni, prosím,

vysvitni zase dnes.

 

(slunce vysvitne)

 

Jestli Tě mám starostí zbavit,

musíš i ty zlé věci strávit,

no tak vstaň a začni řvát:

“Nech mě smát,

nech mě žít,

nech mě už být!“

 

(slunce schované)

 

Došla slova, přišla delší chvíle,

světy se točí až příliš rychle,

došla síla, přišlo poznaní,

vítěze má už toto utkání.

 

Jak může být temné nebe?

Jak nemůžu milovat Tebe?

Jak jen změním svou mysl?

když bez Tebe to nemá smysl…

A na mých očích? Prý klapky?

Jen dešťové vody kapky.

 

Vysvitnuté slunce, prosím,

jsi pánem nebes,

slunce vysvitni, prosím,

vysvitni zase dnes.

 

(slunce vysvitne, pro ně)