Zář

Nehnutě sedí u moře, na kterém krásně svítí sluneční zář.

On to však vůbec nevnímá, protože vidí jen tu její tvář.

Ale proč na ní pořád myslí? Proč na ní pořád vzpomíná?

Do snů se mu stále vkrádá a každou chvíli na ni myslívá.

Vždyť to ona odešla, to ona byla chladná jak ten kámen!

Tak proč na ní musí myslet, místo toho aby řekl ámen.

On ví, že by zapomenout měl, že by to tak bylo správné.

Ale chybí mu ten správný směr a nechce mít své srdce prázdné.

K tomu tu je navíc ta nepatrná šance, to semínko naděje.

Že vše se v lepší obrátí a ona se na něj zase s láskou usměje.

To je to jeho tajné přání, to je ten jeho cíl.

Kdy se vše krásné vrátí, kdy bude zase plný sil.

A pak až bude sedět u moře, kde viděl jen tu její tvář.

Tak ona bude sedět vedle něj, sledujíc s ním tu krásnou zář.



© Ka.Ma.