Kdo´s bez viny hoď kamenem.

Na obzoru vzplála oblaka
temně rudým plamenem,
tys opřela se o mne ramenem a
mlčky v ten boží oheň si se dívala.
Kdo´s bez viny hoď kamenem.

V posvátném úžasu, bok po boku
v ten požár hledíme,
když tu náhle jasným zábleskem,
chytlo od nebe i moře.
Kdo´s bez viny hoď kamenem.

Sedíme na skále, skláníc se v pokoře,
když slunce se ukládá, jak láska na lože.
Proč naše srdce stala se břemenem,
jež dlouho souží se v nás.
Kdo´s bez viny hoď kamenem.

V hlubokém zármutku hledíme na sebe,
když slunce odevzdá moři svůj jas.
Na malou chvilinku čistým jsme křemenem,
moře teď stalo se laskavým zlodějem vesmírných krás.
Kdo´s bez viny hoď kamenem.

Oba zas toužíme vrátit ten čas,
kdy lásky plamenem, bůh sžehl i nás.
Tam kdesi za mořem, lásku jsme pozbyli,
slunce i oceán je na tom bez viny.

Kdo z nás je bez viny,
hoď po nich kamenem.