Prapodivná

Bolí to, bolí
a zdali kdy přebolí..
Dívám se po hvězdách,
osudu soukolí
pomalu mne mučí
a předlouhá nadchází noc.

Už roky mi nebylo tak jako dnes, zapomněla jsem, jak moc bolí toužit po někom tolik vzdáleném. Měl jsi být jen kolemjdoucím, za kterým bych se ohlédla, pousmála se a pustila ho z hlavy. Místo toho jsem se bezhlavě zamilovala.

Bránil se, bránil,
rozum můj slabý,
bránil se, ale málo..
Srdéčko štěstím mi přetékalo
a chtělo víc,
výš,
dál,
ještě jednou
a pak znovu..
Pohrát si s touhou
vší silou,
kterou ztratilo s prvním polibkem
a uvěznit v sobě to Tvé.

Tam, kde jeden chce lásku a druhý jen přítele, sedm let tráva neroste. Byla jsem příčetný blázen, když jsem přistoupila na tu hru. Nikdy jsem Tě neměla políbit, nikdy jsem se Tě neměla dotknout, nikdy jsem se Ti neměla dát. Vlastně jsem Tě nikdy neměla poznat. Jsi nejdráže vykoupenými okamžiky štěstí. Žiješ v nevědomosti, ale chci, abys to věděl. Nechci znát pravdu. Chci s Tebou být. Nechci o Tebe přijít. Chci být Tvá přítomnost a budoucnost. Nesmíš se stát mou minulostí. Chci zastavit čas v Tvém objetí a už ho nikdy nespustit. 

Do dlaně zarýt se jako tříska,
abychom mohli splynout.
Ve vlasech Tě vískat
a být jedinou,
která může splnit Tvé sny..

Jediná a poslední,
královna,
nekonečná,
věčná,
v Tvém srdci ozvěna.
Chci rozžehnout oheň
a nás dva v něm spálit,
chci prostoupit Tě docela.

Už dávno jsem Ti propadla a nechci na tom nic měnit. Chci Tě a chci Tě napořád, den za dnem se vedle Tebe probouzet, jako už dřív. Vím, co chceš, ale nemůžu Ti nabídnout víc než své srdce a přesvědčení, že vytrvám. Je to málo? Je to vše, co mám...