Odpočinek

Bojím se každého nového rána,
málo spím, ještě méně jím a
strach mě drtí jako nekonečná
běžecká dráha.

Daleko z domova utéci bych chtěl,
kde však, když není kam,
jen peklo je další zastávka a
jistota na příští léta.

Už mě nebaví klopýtat o stále
stejné chyby, narážet na překážky
a pozorovat vnější vlivy,
už mě nebaví poslouchat jak

hodný jsem, doba rytířská už vymřela,
pesimismus se vsákl do všech stěn.
Probodl jsem pýchu a aroganci
hrotem Amorova šípu, za lásku

nevěrnou, za lásku jedinou,
za tu co dávala mi sílu a
za tu co dávala mi víru…
Denně na ní myslím, skončil

bych až u oltáře a děti bych s ní
vychovával, tím sem si již teď
neskutečně jistý, ovšem realita nachází
se jinde než ten sen, co ve skutečnost

nebude nikdy přetvořen.
Stresem zničen, použil jsem sporadický
rým, už nemám na to abych křičel,a
pozoroval ulici jak tiše spí…

Miluji tak silně, že prostě milovat více
neumím, miluji poprvé a věrně,
snad to někdy pochopí;miluji svou lásku
pevně, tu první a zároveň i poslední…