V prach...

Ve strašných křečích svíjí se,
sama samotná na plese upírů.
Zraněná, vyplašená
hledá porozumění v jejich
nepřítomných očích.
Nenachází je.
Svitla naděje.
Malý chlapec najednou před ní stojí.
Léčivým dotekem rány hojí.
Rány na duši.
Zkrásněla.
Sál se jí poklonil.
V úžasu oněměl.
Její obličej potemněl.

"Teď se mi klaníte?
Není trochu pozdě?
Přišla jsem mezi vás,
je to už řadu let.
Žila jsem v prachu cest,
putovala od domu k domu.
Nikde nebylo pochopení.
Teď když jsem zkrásněla?
Byla jsem šťastná,
ikdyž raněná.
Byla jsem šťastná,
vy jste mi to štěstí vzali.
Rozbili, rozdupali.
Jen střepy zbyli.
A vy jste se radovali."

Její pohled přelétl ty neznámé tváře.
Byly plné posměchu.
Ano smích byl v jejich očích.
Bezstarostný.
Nechápala, co je tak směšného
na jejích pocitech.
Tu starý muž k ní vykročil.
Uhodil jí ze všech sil.
Padla k zemi.
Znovu zraněná a ponížená.
Ležela tam uprostřed těl
zmýtajících se v tanci.
Ležela a nikdo si jí nevšímal.
Ten malý chlapec na ni položil růži.
Změnila se v prach
a vítr ji odvál.
Nezbylo po ní nic.
Zhola nic.