"Óda na lásku"

Od bílého stínu slunce v misce s kukuřičnými vločkami

do jeho posledního žlutého úsměvu s bílkem všude kolem

podléhám očím otupělým ale otevřeným

zvyklý na dávání i braní já,

v budoucnosti minulosti domestikovaná hyena.

 

Za mnou zavřené dveře mne zahalily temnotou,

hřejivou, zdánlivě nekonečnou, ale ze své podstaty špatnou.

Její teplé nitro se stalo kobkou,

ve které jsem žalostně naříkal já,

šílený, ztrestaný, spoutaný Ás.

 

Bojím se Ragnaroku, miluji hada, nesnáším Sigyn.

Vtažený do světa hladových supů a parazitů,

odloučený od strádajícího, zapomínajícího domova,

 

zoufám si, osamělý v mysli, ne těle.

Zatímco kůži hřeje zdánlivě sbližující souhra pohybů ploché něhy,

duše tak vzdálená rozpadá se na kusy, mysl propuká v pláč.

Hyena ve mně hladová skočí po mase,

syta si pozdě uvědomí, že ne hlad, ale velkorysý dárce je skutečným otrokářem.

 

Plaz plive dál svůj jed do mých očí, ale bolest dneška trápí mě méně,

než výkřiky chaosu zvěstovaného, jemuž já měl bych vládnout.

Úplná svoboda zbavit mě má sice okovů útlaku,

 

ale také mě musí spoutat v planině nicotné a nekončící.

Ve vězení z rozkoše a jistot ztrácel jsem sestry.

Ty, jenž přísahal jsem vždy chránit a které jsem přísahal vždy milovat.

 

Pro ně had neměl nikdy pochopení.

V paláci zoufalství a umělých nadějí našel jsem ale dva bratry.

Bratra společného potu a krve,

bratra společných idejí a prozření.

Mí bratři, má pouta. Mé sestry, má svoboda.

Věznitel vypráví mi o savanách,

had sní nahlas o apokalypse

a já jsem najednou hrozně vděčný.

 

Jednou si uvědomím celou pravdu, uteču z jeskyně, zanechám tam hada, rozžvýkám obličej člověka,

který spoutal hyenu-mě a v minulosti budu svobodný.

 

...Daleko, daleko ve snech maloměstských ale kdosi křičí:

Co když nejsem bohem ani šelmou?