Oči v stínu

Nerozvážnost našich činů, splétá nitky zápletek
vzpomínky své k tobě vinu, ač na sebe mám teď vztek
nelze skrývat moje city pod koberec prázdnoty
ve mně sílí pocit viny a jdou na mě mrákoty.

Posil ve mně lásky pocit, řekni že mě miluješ
nechci jenom něžný soucit, když přitom se mi vzdaluješ
nedívám se do budoucna, prožívám ten okamžik
jenž přichází z tvého jsoucna, však do srdce mi navždy vnik.

Nezlobím se, že zde nejseš, když tě zrovna postrádám
do snů mých mi vždycky vejdeš, hlavně že v nich nejsem sám
jsi mým leskem v očích stínu, jsi mou kráskou prokletou
než s tvým tělem opět splynu, utrápím se samotou.