Dveře dokořán

Šel poutník chudě do světa,
potkal jen strach a bol,
bloudil jak bloudívá kometa
ztracená za obzor.

U každých dveří zašeptal
podzimním hlasem,
ty, kdo v lásku věříš, pusť mě dál,
a klesl na zem.

Rozeznít srdce jako zvon
v bezvětří,
rozlomit chléb,
na flétnu hrál smutný tón,
půl víry ukryl na zítří,
nářky na tmavých zdech.

Otevřete dveře dokořán
ze zvlhlých zřítelnic
lze číst jako v moudré knize,
nesu čerstvou rosu nových rán,
mnohem víc,
nežli zří se.

Rozdával plnými hrstmi
málokdo si bral,
jeho druhy a hosty
byli zármutek a žal.

Každý jednou dojde ke svým dveřím,
světlé nápisy na tmavých zdech,
tiché zaklepání, otvírám,
to, co se pak stalo, neuvěřím,
ze tvé krásy tajil se mi dech,
srdce zpívalo, že rád tě mám.