Ty

Jsi jediným jabkem na jabloni,
poklad, za nímž se lovci honí,
jsi růže uprostřed trnoví,
rozum, co zbyl bláznovi.

Máš v očích nespoutaný plamen,
jsi pro mě jako drahý kámen,
ve větru nechápu z tvých vlasů,
kdo nezná tě, nezná pravou krásu.

Nejsi jako každá žena stejná,
ty nepatříš do tohoto hejna,
jsi jak mezi černými vrána bílá,
jak bludička, jak noční víla.

Nepatříš mezi barbienky,
značí i stříbrné hrozinky,
uhranuly mě tvé oči,
teď jsem jak na kolotoči.

I když nechci, stále se vrací,
pocit, že tě nechci ztratit,
chtěl bych s tebou lámat vzdušné zámky,
tohle jsou snad vážně lásky známky.

Bez tvých slov se cítím jako hluchý,
co jen bych dal za jediný dotek ruky,
když jsem s tebou, nevím, co dělat mám,
chci postavit most, ale nemám ani trám.

Hlavou se mi myšlenky honí:
"Co znamenám vůbec pro ni?
Má tohle všechno smysl vůbec,
nebo jsem fakt hráblý blbec?"

Proč ale každou vteřinou,
nemyslím vlastně na jinou,
za tebou cestou známou s úsměvem,
ránem, nocí, takřka každým dnem.

Kol tebe točí se má sluneční soustava,
z půvabu tvého potká mě srdce zástava,
jsi zázrak, kolikrát ani nemám slova,
a tak za tebou vyrážím zas a znova.

S tebou prostě je mi skvěle,
ty máš zkrátka srdce vřelé,
jsi jako můj anděl strážný,
co s úsměvem léčí rány.

Políbit tě toužím, už nějaký ten rok,
nemám ale odvahu, risknout tento krok,
mezi námi pouto přátelství se pojí,
že tak o něj přijdem, to se bojím.

Jsi ta, která mi rozumí,
to jen tak někdo neumí,
jsi člověk, co mě pochopí,
i v tom dýmu z konopí.

Tak prosím pochop jednu věc,
a věř, že to není hloupý kec,
já zkrátka bez tebe žít nezvládám,
a tak takřka denně za tebou se vydávám.

Říkám si, s tebou šťastný jsem,
pak se musím ale vrátit na zem,
je ještě mnohem šťastnější
ten, co srdce tvoje konejší.

Závidím mu, závidím to, že tě má,
protože ty jsi vážně kouzelná,
nejsi jako všechny ženy kolem,
ty jsi jejich protipólem.

A tak můžu jenom snít,
o tom, že bych tě chtěl mít,
a i přes ten pocit bezmoci,
jsem tu k tvojí pomoci...