Blbeček aneb jak mne milá zabila

Jsem němý,
ty jak víla,
proč tak málo,

zapomínám?

Pocit štěstí
v
korku vína,
zahazuji,

zapomínám.

Kolik nocí,
ještě probdím,
než
se
znovu
nenarodím.

Kolik nocí,
ještě probdím,
než Vám lásko
odpustím.



Nenávist je za oponou,
hlediště mnou zaplněné po okraj.
Cáry duše v koši hyzdí,
tak už hoši,
pojďme hrát.

Hezký příběh, krásná žena, muž je trouba, paroháč.
Salvy smíchu, ironie, blbeček co neviděl..


Jeho milá,

zahořela,

zahořela pro jiné.


Blbeček je tíhou lidstva,
stvořený je pro odstřel,
divák brečí,
napomínán,
vzlyká přesto chechotem.

Bolest cizí, vábně hřeje, košil není kabátem.


On jen sedí,

chlastá z duše,
samota ho upila.

Tiše zpívá
o
záhubě,
že ho milá,
zabila.