Příliš ničivá

Ty jistě víš, co tohle znamená,
stojíme tu spolu na konci duhy,
a já jsem tolik znavená,
už zbývá jen zacálovat dluhy.

A které vlastně,
víš to ty?
Když obalils mě téměř slastně,
do dusivé, zlé nicoty.

Kdy se to slovo miluji tě,
v mých ústech proměnilo v lež?
Stále ještě šeptáš, chci tě,
marně, ty jsi pěšák a já věž.

Tvoje láska to jsou pouta,
co svírají mě pevně,
a u zdi na mě zírá z kouta,
to, co kdysi bylo ve mně.

Svoboda a teskná krása,
jak jiskrný je její třpyt,
kde jen čeká moje spása,
jak jen před tebou zavřít atomový kryt?

Byls jen přelud, skrytý zmar,
a já nalítla ti, bláhová a nevinná,
to co dáváš mi, to není dar,
to je rána pěstí drtivá.

Každý den, mě líbat musí,
tvé rty, snad celá století
copak nechápeš, jak moc mě dusí,
tvé pevné, horké objetí?

Ach bože, pusť mě, nejsem tvoje,
tak konečně se s tím už smiř,
já nejsem otrok, já jsem svoje,
na mě nepomůže ni hůl a bič.

Už netrap se tím, že nejde se mnou hnout,
že jsem chladná, klidná, nečinná,
můj život to je rozbouřený proud,
a tvá láska pro mě příliš ničivá.