Starý rám I

Starý rám I

Našel jsem krásný rám,
na půdě sto let starý.
Byla v něm fotka skoro bílá.
Pod vrstvou prachu
byl obrázek malý.

Já setřel jen tu vrstvu času
a náhle spatřil.
dech beroucí krásu.
Byla tam dívka skoro celá nahá,
jak drží v dlaních pramen vlasů
a v očích oheň.
Vypadala dravá.

A barva šedá a žena ušlechtilá,
o čem si ona asi tehdy snila.
Být pro obraz tento předurčena
a nerozplynout se,
nezmizet jako pěna.
A nikdy nezůstat v zapomnění,
když nám ten čas teče,
teče a vše se mění.

Našel jsem krásný rám,
snad byl příliš starý.
Já teď v ruce své ho mám
a cítím, že je stálý.
Na šíji růže,
snad byla i zlatá.
Kdyby snad byla oblečená,
řekl bych, ta žena,
ta žena je snad svatá.

Já jsem ho vytáhl na světlo,
na světlo mého času.
A tím jsem snad i zachránil,
tu nehynoucí krásu..
Proč já se dívám,
dívám na tu tvář,
jako by někdo poblouznil mé snění.
Že z toho obrazu jde pronikavá zář
a ani čas,
ten na tom nic nemění.