Ozvěny (Starý rám II)

Ozvěny (Starý rám II)


Snad z toho obrazu jde záře pronikavá,
věčná a jasná, luna na nebi
a ani čas – plynoucí,
jako řeka dravá
z duše mi nesmyje
tu touhu - tonoucí.

… Říkáš, že v dlaních? ...
má prámínek vlasů?...
a jen do vlastní kůže je oděná?
Ten starý rám odolal i času,
však z obrazu sotva poznáš,
že se červená…

Ne, není to dívka a není zpola nahá,
ani anděl, ani svatá,
na šíji růže - říkáš,
že je zlatá?
A u nohou, leží krásné bílé šaty.

Čí je ten obraz, že šeptáš si Ty znovu,
čí je ta krása, odkud já ji znám?
Pod vrstvou pavučin,
a starého krovu,
co ulpí na rukávu,
když vidíš starý rám.

Odkryl jsi vlastní duši
a touhu být milován…