Proměny nálad

Provedla jsi v mém srdci zemětřesnení,
a ono vzápětí obrostlo trním.
Postavila jsi mne před děsivou věc
a já rychle hodil naň ocelovou klec.
Nakonec, abych si nemazal život moc medem,
zmrazil jsem ho tím nejchladnějším ledem.

Ale ono nezdárně žije si dále,
a na louce se chce s tebou válet.
Pak pláče jak raněný klučina,
mrzí ho každá promarněná vteřina.
Moc dobře chápe tě a ví že je to třeba,
navzdory trní, kleci a ledu, říci si nedá.
Nakonec má touhu celou tě zničit,
ale taky obšít tě zlatavou nití.

Domlouvám mu stále a dokola,
usmívá se stále a pitomně, prý chce jít dohola.
Blázní a pobíhá, pořád něco jiné,
a smutek zatím pomalu kyne.
A když to vykyne a dostane se ven,
tak já ti zavolám a společně to zametem.

Navzdory tomu, jak špatně ti to dělá,
mám zběsilou touhu narvat tě do děla.
Vystřelit tě rychle, co nejdále,
a ukazovat ti z výšky obří sandále.
A až ani ty nebudou vidět,
vzíci si teleskop a doma sedět.
Koukat se na tebe jak drsně trpíš,
vzdaluješ se a bolestí úpíš.

Jindy zas chci tě celou dlouho hladit,
pořádně, do spokojena tě vyhladit.
Škrábat ti záda a lízat ti pipku,
koupit ti jen tak zlatavou cetku.
Zpívat ti písničky a povídat pohádku,
třeba o třech či jediném prasátku.
Zkrátka dívat se, jak usínáš šťastná,
tulit se, líbat tě, objímat a laskat.

Nálady stále se zlotřile střídají,
srdce nadává a hole se lámají.
Že prý nejde aspoň jednu nad mnou nezlomit,
když nedám si dost a musím tě furt honit.
Ani jednomu z nás není to prý k dobru,
to měl bych ti spíš koupit v košíku kobru.
Jenže já lásce poručit nechci či neumím,
zkrátka sám sobě pořádně nerozumím.

Ve finále, je to asi jedno.
Žil jsem jak žil jsem, je mi z toho blivno.
Ale navzdory Slunci nad Vyšehradem,
doufám, že za čas nechám to ladem.
I ten západ Slunce stojí totiž zato,
zaručuje, že ráno bude všude zlato.
Zlato z krásných slunečních stínů,
po dočtení jedné, lze číst jinou knihu.

Za každým mrakem vyjde slunce, napsala.
A já díky tomu hodil se tehdy do gala.
Je to trapná a běžná poučka,
jenže ztrápená duše ráda se jí dočká.
Toho hesla měla by ses držet
a ve chvílích smutku pod mrakem ležet.
A až bude ti opravdu nejhůře,
zavolej a já ti přivezu růže.