Rozptýlen

Tak se to stalo, už je to tady,
když nevěděl jsem si s tím rady,
rozpustil jsem se.
Zrovna když mělo dojít k nejhoršímu,
když blížil jsem se ke konci svýmu,
rozpustil jsem se.
Když nevěděl jsem co se mnou bude,
kam můj život nadále půjde,
rozpustil jsem se.

Pak najednou všude jsem byl,
ale nikde konkrétně jsem nebyl,
zapomněl jsem.
Všechno bylo vcelku a fungovalo,
beze mě se to všecičko dálo,
zapomněl jsem.
Viděl jsem všechno a zároveň nic,
od středu vesmíru do popelnic,
zapomněl jsem.

Všechno bylo jedno a city už nebyly,
myšlenky lidí kolem mě chodily,
už nebyl jsem.
A čas stál a nechtěl jít dál,
ale tak rychle mi utíkal!
Už nebyl jsem.
Jak v nějaké temné předtuše,
už nebyl tu zájem, nebyla tu duše,
už nebyl jsem.

Když zodpovědnost někam mě chtěla,
jakoby v hrsti mě potvora měla,
nechtěl jsem.
Když do hlavy chtěl já se začít mlátit,
hlas mě volal, že se musím vrátit.
Nechtěl jsem.
Můj zdravý rozum začal pokyvovat,
zrovna než jsem se stačil někam schovat.
Nechtěl jsem.

Pak najednou byl jsem zase zpátky,
jen díky tomu jsem napsal tyhle rádky.
Žil jsem.
Studený vzduch mi ochlazoval líčka,
dostal jsem pěkně ostrého políčka.
Žil jsem.
Vnitřně jsem křičel, co se do mě vešlo,
chtěl jsem se vrátit, ale už to nešlo.
Žil jsem.

Protožes tu byla ty a plakala.