Již nikdy, prosím...

Víš..tak si říkám, jak časové signály zvoní
a data plynou.
Jak na kostelních hodinách odbíjí 12 a ty v náručí držíš jinou...
že jsem se spletla...

Již nikdy, prosím, mě očima nehlaď,
již nikdy se na mě neusmívej a mile mě nezdrav.
Již nikdy, prosím, srdce mi puká a v hlavě chaos mám, že se mi rozskočí.
Již nikdy...ať nemusím si neustále stírat ty slané slzy tekoucí mi z očí...

V mlhavých ránech se probouzím a šedivě vypadá den.
V zátokách mléčných oparů
pro slzy nevidět okrajů a bát se vlastních ran.
Tam navždy na dně zůstaneš uschován.
Jako hořká příchut jara, jako hořký hřebíček bez mandlí
Snad včas jsem to vzdala, snad se v srdci rozední...

Stmívá se...a chladné ráno před večerem,
studánek vod a zlomených srdcí,
již nikdy mě očima nehlad a neříkej, že mě máš rád.
Nedělej rány ještě hlubší,
tam daleko se zvedá vítr v poušti
a zahlazuje stopy řezných ran způsobené tebou...

Marně by ses ptal, marně tázal...neprosklenou duší jsem obemknuta
Marné tvé pohledy a planá slova bez významu,
kdy hledáme jen něčí vinu
a chceme odhalit srdce svého kata...

Plamínek svíčky umírá,
umírá naděje a spása...
Pramínek vody uniká, jen ticho,
božská krása

V mém srdci navždy zůstanou
otisky stop tvých...snad brzy se zahladí vánkem bílých bříz
v to doufám...