Píseň o mlčení

Ráno se probouzím osamělý se vzpomínkou na hebkou ruku tvou,
která hladila mi ránu na ramenou.
Ještě nyní přemýšlím,
nebyl-li to sen,
co se k ránu zdá a vrací vzpomínky na dívky,
které jsem měl rád.
V zrcadle vidím svou tvář spokojenou,
do dalšího dne naladěnou.

Já píšu píseň o mlčení o činech a utajení.
Srdce buší pořád dál,
jen rozum se bál.
Odejde takhle spousta lidí,
mě nezbude nic než sladké snění.

Vytvářím si svůj svět,
kdy jdeme ruku v ruce a ty zpíváš:
„No tak vstávej, už je ráno a Ty nejsi sám.
Podle oken už je slunce a my jsme pár.“

Svoji píseň píšu dál a v srdci ukrývám.
O všech, které mám rád,
vypovídá jedna sloka.
Mé činy chtějí pohled tvůj a Ty, prosím, důvěřuj.