Cizí řeči, komentáře, okolí

Po tmě tiše jarní vánek šeptá,
do ucha mi slova sladká, hebká,
jdem ruku v ruce trním po cestě,
na každém kroku keř zachřestě.

Lehko snad ohlédnout se,
za námi ještě světlo,
trny v nohou zaryté,
a nám se chce zpátky.
Když jeden otočí se,
druhý ztratí teplo,
paty krví zalité,
obvaz z kusu látky.

Držíme se za ruce a hledíme před sebe,
před námi je jenom noc a na zemi sklo.
Bez bot kráčet musíme a v kouři se dusíme,
však jdeme dál i když víme, že je nám dost mdlo.

A proč vlastně jdeme dál když okolí je strašné?
Je to dobrá otázka a odpovědi jasné.

Co do kroku nám zle přidává, to je jenom kolem nás.
Zima, hloupost, prázdné hlavy, taky jedovatý hlas.
Pohled shora a my stranou, díváme se na sebe.
Tváří v tvář a úsměv na rtech, zima už nás nezebe.

Serem na ně, když jsme spolu. Snad se jednou utiší.
Je to jenom banda volů někde vzadu v zátiší.