Dvě vrtule

Dvě točící se vrtule,

Dva lidé sedící strnule,

Venku řádící vichr,

Který však náhle ztichl.

 

Světlé oči, dlouhé řasy,

Dva rozepnuté pásy,

Pohled z očí do očí,

Všechno se tak krásně zatočí.

 

Takové to ticho,

Když nevíte, co říct,

Skoro vás z toho bolí břicho,

A kytky náhle začaly kvíst.

 

Poté náhlý pohyb,

Lehké dotknutí,

Spousta rychlých pochyb,

A malé vnuknutí.

 

Polibky – zprvu nesmělé,

Pak o něco smělejší,

Jako dva andělé

A ještě o něco milejší.

 

Zadní sedadlo teréňáku,

a jeho zamlžená skla,

párek nezdvořáků,

ano – jsme to my dva.

 

Dvě zpocená těla,

Která se jemně chvěla,

Jediní svědci milí –

Vrtule, stále se točící.