3x on a pokaždé jinak

říjen 2010

To, co nás pojí

Je to jako let
sen bez křídel
a já stojím opět nahoře
mezi vřesem a kapradím
na skalách, co se točí
a točí.
Nad hlavou svrchovanost mraků
jedinečné estetično
odrážející se na hladině
hluboko dole
tam, kde zůstala část mě
vrací se pouze tady
s větrem do zcuchaných vlasů
samota, nespoutanost a pokora
jsem šťastná a úplná
s tebou (a jako vždy bez tebe)

 

Letím... zpod zavřených víček
probleskávají hvězdy
časového hyperprostoru
Sním...
Když otevřu oči
vidím oblohu protnutou jizvami
z letadel
září růžovou
nad oparem odpočívajícího města
A chybí mi nespoutanost
samota..
jsem šťastná. A úplná.
Plná rozporů
rozpolcená
jako vždy bez tebe.

 

Ale obloha je nádherná
vím, že ji pozoruješ.

 

-----------------

listopad 2010

Ateliér v jádru

 

Nakreslím tě.
Tvrdíš, že jsi tvrdý,
hranatý a možná dutý
Ničím nenaplněn
nedotknutelný.
Buldozér nepochopených vtípků
šašek bez publika

 

Vymaluju tě.
Chceš být černobílý
plný kontrastů a nesrovnalostí
Rádoby jednoduchý
neuchopitelný
Herec nesledovaných dramat
šampion bez cíle

 

Oživím tě.
Jsem jenom básník
hledám smysl v prázdnu
a barvy ve fotokomoře
Tak teď ležíš přede mnou
v mechu snů
bájný oblázek
(hladší bež saténová čokoláda)
se zjizvenou duhou
křišťálů
v srdci

 

Ano, život je jednodušší,
když se tě netýká.

 

(Tak mi odpusť
mou smělou malůvku)

 

-----------------------

leden/únor 2012

Radioaktivní

Bylo to jako fontána uprostřed pouště
byl to smích duhy
byl to volný pád vesmírem deště
který hřeje a nadnáší
a zpívá citronovým mechem

 

Byl to křehký proud neutrinového záření
s hlubokým tónem strun
roztavil cynismus a sletoval zranění
něvěřila jsem na duše
a svou nevíru zaplatila dechem

 

nestačí na zářivé nitě.
A i když slábnou
už jsem radioaktivní