Zvednu Tě

Toužím spočinout na dně,

na dně toho všeho co si na mě vysypal,

vysypal s úšklebkem, že mě to pohltí,

pohltí do sebe jako to pohltilo Tebe,

Tebe kdo kráčí houstnoucí mlhou,

mlhou, kterou jiné oči nevidí,

nevidí bez temných brýlí,

brýlí, které kdysi bývaly růžové,

růžové nevinné poupata,

poupata pozměňují celou šířku,

šířku, v které si se utopil,

utopil si se v ní díky délce,

délce slov, kterým si nerozuměl,

nerozuměl, protože Ti je nikdo nepřeložil,

nepřeložil a já toužila aby přeložil,

přeložil si je neznámý,

neznámý...

Kdysi si poznával celou mou osobu,

osobu, která už netouží být stejná,

stejná, i když změněná,

změněná Tvou touhou padnout,

padnout, i když bitvu jsme ještě neskončili,

neskončili, ale prohráli,

prohráli v ní obě strany, 

strany čekající odvetu,

odvetu, víš že se lehce nevzdávám,

nevzdávám, protože vždycky budu toužit,

toužit i v bezesných nocí,

nocí v opuštěné posteli,

posteli moc velkou jen pro jednoho jedince,

jedince, který se cítí sám,

sám...

Zvedla jsem Tě z podlahy,

děkuji Ti, že jsi na mě počkal...