o labuti

tak trochu jina realita
dolitá číše. přetéká
hladová kočka náhle syta
soudce svůj talár obléka
protnul se pocit s poviností
dostihla touha myšlenku
co bylo lékem náhle tráví
nesahej v nouzi pro sklenku

ač se zdá dnešní doba šedá
ač mračna věští hustý déšť
stále se umět zamilovat
po letech zase hrdost nést

touhy jsou silnější než-li přání
odchází zdravý rozum spát
jak matka co se nad kolébkou sklání
měl by vždy člověk na své srdce dát

chytni své štěstí do náruče
možná to trochu zabolí
když kolem tebe blesky tvé touhy
souboj s poviností zápolí

kde sídlí stará slepá vědma
co svojí radou světlo dá
tvým krokům napříč stezkou srdce
kam bílá labuť usedá

zamává křídly,pak je schová
schoulí svou hlavu,spěchá spát
jediné pírko stále se vznáší
k místu kde tě má někdo rád

odevzdej bolest černým skalám
otoč svou hlavu píseň zní
noc končí východ věští lásku
brzy se touze rozední