Dopis ze snu

Je večer, tak zase beru pero
a píšu Ti lásko co nového.
Snad uklidním Tě,
že neděje se nic velkého.

Milan mě bere zítra na ryby,
prý abych to nahazování znal.
Že to povinně musím umět dřív,
než bych si Tě bral.

Pája mě chtěl vzít do týmu,
že prý s mou výškou bych mohl dobře hrát.
Slušně jsem ho odmítl…
Znáš mě – umím se jen prát.

Jo a naši nás zvou na chatu,
snad první týden v září.
To víš, táta se chce pochlubit,
jak se stromkům daří.

No a to je asi všechno.
Za chvilku půjdu spát.
Pan Jiří mě zve ještě na pivo,
to Ti nebudu lhát.

Tak se tam měj krásně,
těším se na Tebe moc a moc!
A hned jak přijedeš,
čeká nás převášnivá noc!

…

Tak jsem obálku zalepil,
nesl na poštu pln naděje,
však po cestě jsem se probudil,
takové jitro, kdy se člověk zachvěje.

Kolem mě chladné ráno,
ten sloh byl pouze snem.
Tak odešel jsem do práce
a v myšlenkách bloudil dnem.

Proč už nikdy nebudu pisatel
a Ty moji čtenáři?
Proč na všechny jarní večery,
mám volná místa v diáři?

Proč napsané řádky,
již nikdy nepopíšou opravdové dění,
proč vše naše společné,
bude nadále jen snění…