Výstup

Věříš či nevěříš,
v to, co je v srdci ukryté,
jenž ukazuje nevinně,
ty myšlenky hanlivé?

Doufáš či sníš
v osud jenž spojuje,
dvě půlky srdce pevným lepidlem
pak láska v srdcích kraluje?

Však bojíš se a nemáš naspěch,
bojíš se o slova nevyřčená,
ztrácíš se ve tmě
sama ztracená.

Neboj se, duše moje,
já znám ten stín,
co padá přes tvou tvář,
zahaluje tvou krásnou vnitřní zář.

Neboj se a podej mi ruku,
ať vyvedu tě z temnoty toho studeného hradu,
jenž stavíš kolem sebe
s velkými, chladnými zdmi.

Je těžké vyjít na světlo,
ukázat všem to dítě v skrytu ukryté,
však odvaha je opakem strachu,
s ní je všechno barvité.

Neboj se, dítě, matky Země,
však všechny kouzla oprchala,
všechny ty nesprávné pocity
opadly se sluneční září.

Teď stůj hrdě se svou tváří zdviženou,
tvá láska vede tě kupředu,
tvá víra činí zázraky,
jen hleď-dýchej-buď právě teď!