Narozeninová deprese

Jdoucí na smrt:

Odpuste mi, milé dámy.
Přišli pro mě, už je čas.
Nebyly to jen zlé fámy,
klíči chrastí tlustý ras.

Slečnám přeji mnoho zdraví.
Opouštím temnou kobku.
Měním ji, a to mě baví,
za útulnější hrobku..

Plačte moje milé Múzy,
blížím se již ke konci.
Rány ztěžují mi chůzi!
Nedali vůz, lakomci…

Při životě mě drží sen,
(dřív jsem totiž dobře spal)
že každou noc a každý den,
jsem tě dlouze miloval!

Nemyslím spojení dvou těl,
byl to pohled nevinný.
Jak jsem se do ní zahleděl!
Jistě nejsem jediný…

Nu,.. je načase přestat snít.
Přede mnou je temná noc.
Mohu snad hrdě odejít?
Musím škemrat o pomoc!

Oprátka se tiše houpá,
uprostřed toho děje.
Člověk se až trochu rouhá,
když zjistí, že se směje.

Ještě než se však rozloučím
a poklesne mi brada…
To, o co se tu pokouším,
je vlastně malá rada:

Za lásku se umřít vyplácí,
opatruj ji v rukou svých.
A i když srdce krvácí,…

Bože…

Hřešit z lásky není hřích.