Osudem zapovězená

Hoj, bratři, sestry, básníci!
pár dní jsem již šetřil hlas..
I když mám tíhu na plíci,
promluvím k Vám tiše zas.

Jak by čertu vzali rohy,
andělům zas svatozář,
mě zlámali ruce, nohy,
a též plivli na mou tvář.

Zavřeli mne do sklepení,
všude kolem tma a chlad.
Trochu ouzko? To nic není.
Bože, lidi, já mám hlad!

Proč Vám píši toto psaní,
když nemohl jsem dosud?
Zapomeňte na něj, na ní,
sic stihne Vás můj osud!

Podlehl jsem svůdné krásce,
jak udeřen byl bleskem.
Svět však nepřál této lásce,
a teď umírám steskem.

Prý se hříchem rouhám Bohu.
Nesmím jí tedy mít.
Jedno ale dělat mohu:
Nezakáží mi snít..

Nuže vy, kteří cítíte,
lásku, něhu, touhu, cit,
jak vážně vy se mýlíte,
že najdete v sobě klid.

My, kteří víme jak to bolí.
též víme jak to hřeje.
Bůh mi milovat nedovolí,
a ďábel ten se směje.

Kat míří k mé cele, zlato,
opouštím tak tento svět.
Jako bych já mohl za to,..

Ach..

Uvadl tvůj lásky květ...