Moni

Láska trhala květiny,
v obličeji výraz nevinný.
Na slunci leskly se plavé vlasy.
Kdopak ji zanechal samotnou asi?

Zelenou zahradu kropila slzami,.
V náručí puget kvítí svázaný.
Nohama bloudila minovým polem,
nechtěla ublížit kráse kolem.

Oči jindy šťastné lásky,
byli dnes oděny ve strnulé masky.
Vždyť láska chtěla s tebou žít.
Neměls jí nechat odejít.

Za to žes jí nebyl věrný,
budeš mít na srdci oblak černý.
Ty sis lásku nezasloužil,
beztak jsi jí jenom soužil.

Květinovou loukou teď sama chodí,
přemýšlí, kdo se k ní asi hodí.
Až to jednoho dne zjistí,
můžes si být zcela jistý,
že někomu zas do srdce vejde.

Vždyť bez lásky život přece nejde!