Pro Anetku

Sedmero vodopádů odděluje zem,
kde dívka se nachází.
O ní já denně sním svůj sen,
v němž o svobodě touží.

V těch krajích tráva neroste,
v řekách je voda slaná.
A v této hrozné krajině
ve smrti i zvěř padá.

Kdysi krásný koutek
proměnil se v poušť.
Tisíc bezjmených hrobek
v srdci dívenky spoušť.

Každý den slýchávám její pláč
daleko k šílenství nemám.
Proto se každou noc budím
a smutnou dívku hledám.

Šatičky barev křiklavých,
tvářička zahalená.
Stovky slziček tekoucích...
ona mi spánku nedá.

Srdce tak mladé,
srdce tak zničené.
Srdce tak žhavé,
srdce tak sklíčené.

Nohy mé těžknou,
tmí se mi zrak.
Pocity hynou,
stoupá mi tlak.

Pomalu, tiše přicházíš
ke znavenému chlapci.
Vodu k ústům mu přinášíš
slábne ti bolest v srdci.

Silný plamen jest zažehnut
kraj sluncem prosvítá.
Pohltil tě ten krásný stud
to láska tě vítá.

Květiny vúkol rozkvetly,
cit nešťastníků splynul.
Důchové chlapce odnesli,
aby si odpočinul.

I sedávala krásná děva
u lůžka malého.
Čekala, až se probudí,
na svého milého.

Dočkala času a za krátko
jeden druhého vlastní.
Navěky spolu zůstanou
dva neskonale šťastní.