Malá část

Jen drobkem v nekonečnu,
dva polibky v ústech rudých,
v objetích několika slov,
protož básně jen lžou a nemluví.

Pohledy osamělého srdce,
z jednoho páru na druhý,
kde zjeví se jen zapomnění,
na vlhkém kameni snění.

K pozdnímu jitru, k polednímu,
stále tak ležíme, dvě tváře,
neznámé, nesmělé a neznělé,
v očích slzy z kouře dmící.

Jen špetka v moři nekonečném,
dvě srdce bijí a znějí stejně,
v područí a v malebných dnech,
při svitu svíce a tmě slunečního svitu.