louková

víc už se nevejde
stráň je plná
rozkvetlých bílých kopretin
a abys prošla chce to jenom
aby jich bylo trochu míň
tak běžím
natrhám ti
a k nohám tvým je položím

a pak se ztratím
nikdy jsem tu nebyl
a po mě mléčný
k nebi stoupá dým
možná se ohlédneš
ze sedla své klisny
a pak jí jemně
bodneš do slabin

v tom trysku
hříva vítr svádí
rozcuchá v každém dětský smích
a ladné tóny jejích kopyt znějí
a já se vpíjím do snů tvých

rozkvetlá louka usíná
a večer hlásá mocným hlasem
tajemství vzešlá z osudu
ta která důvod nehledají
ta odhalí nám
možná
časem