Blackovi

Chtěla bych se ukrýt do tvé němé tváře.

Zbavit se pocitu podlého lháře.

Zapudit myšlenky na jeho oči.

Sny,myšlenky,vzpomínky

kéž zemí by byli.

Chladné,jak malé kamínky.

Které dešťová voda smyla

pocity viny mé duše skryla.

Kéž moje osoba z kamene vytesaná byla.

Proč oheň ve mě se probudil?

A pálí vše,co v blízkosti se nachází?

Nejvíc ty,jenž v srdci hluboko mi leží.

Jsem jak štvanou zvěří

když lovec do ruky si pušku vzal

co bude dál?

Vím,nemůžeš mi poradit.

Na mojí bolest není lék

a čas nevrátím zpět.

Rány jenž nám zasadil

bojím se,že draka probudil

a klidný spánek mi vzal.

Ten,kdo je v srdci bude tam dál.

Co asi jemu se honí hlavou?

Jestli se taky bojí

co čeká nás?

Kde dřív byl domov,

kde byla jistota

tam je teď mráz,

bolestná samota.

A moje trápení

ukryté v srdci

do noci tiše zašeptám:

Strašně se bojím ráda Tě mám.Odpusť mi prosím to jsem vážně nechtěla.Amor mě zasáhl přesná byla jeho střela....kéž by dnes,bylo včera.