O někom, kdo naučil mě žít....

Milována...

Tvá čistá duše mě přiměla milovat,
z obyčejných věcí se umím radovat.
Srdce mi zpívalo na každý krok,
vy, písně, byly jste se mnou více než rok,
se snílkem, co nikdy nebude mít světa dost,
a každý smutek jednoduše otočí na radost,
bohudík, možná bohužel, stejně jako padá listí na podzim,
kus mého já ze mě upadl a byl nešetrně zadupán.

Avšak někdy, když kolem všechno ztichne,
opráším ty staré melodie a mé srdce znovu zjihne.
A tak se jimi nechám znovu unášet, nebráním se.

Vítr se prudce opírá do mých zaprášených plachet,
a já cítím, jak uvnitř praskám a ztrácím tak drahocenný směr.
Inu, není se čemu divit, ani Tvůj papírový parník nemá mnoho vzpěr.