Niektorý z výdychov
rozsypaných medzi privretím
a odchýlením viečok
odvial na okamih snový opar.
Jemne sa pomrvím
- prisahala by som, že si to nemohol cítiť! -
a predsa položíš späť
ruku, čo skĺzla
a pevnejšie si ma privinieš.
Nevymaníš sa zo sna
no aj tak sa spýtaš
zastretým hlasom
„moja, spíš?“.
Nie, v tej chvíli nie.
Ale už viem,
kam chodí láska spať...
umíš se nádherně pomrvit, v básních a určitě i ve spánku:(. Moc pěkný:)
17.08.2012 12:02:41 | kočkopes
jsem moc rád, že se báseň neodvíjela mnou obávaným způsobem trapných otázek vykřičených do ticha, ale naprosto lehounce proplula kolem mých očí a stvořila odpověď tak banální a tím tak krásnou, že to snad pochopí jen žena.
krásné.
14.08.2012 23:24:39 | CCGREE