Odloučení

Ač potemněla obloha a hvězdy naň planou,
i když celý svět usíná neb přišel čas zdání,
já lituji, že my řekli jsme na shledanou,
namísto usínání, hledím z okna na STMÍVÁNÍ.

Pak NOVÝ MĚSÍC vždy měsíc loučení střídá,
vzpomínky blednou, city jak by polil chlad,
kde v srdci vřelo magma, zbývá prach a křída,
čas rozehrál svou partii, dává lásce mat.

Na zenitu odloučení, jak by odešla a místo ní,
bezbřehá úzkost na duši, po těle mrazí samota,
i poslední světélko pohaslo, toť úplné ZATMĚNÍ,
zbyla symfonie ticha a kol vakuová prázdnota.

Přeci jsem usnul, zdál se mi nekonečný sen,
čas ladně plynul a po měsíci za ROZBŘESKu,
s rosou kanoucí stále po tvářích já políben,
vrátila se láska, už dosti bylo stesku...