Malá mořská víla

Plula mořem malá víla, bez jména,
nevěděla, co je to láska, zpívala jak siréna.
Jednou se vynořila...a uviděla jeho tvář,
přehlídla i nebezpečnou sluneční zář.

Srdce zaslepeno neznámým pocitem,
najednou se rozloučila s ledovým klidem.
Toulala se po moři,jak Bludný Holanďan,
chtěla rázem být a chodit jak pozemšťan.

Princ prošel prázdnou pláž beze změny,
přemýšlel o zavedení nové měny.
Víla snila o jeho jediném polibku,
ztratila zájem o jakoukoliv rybku.

Mořská čarodějka ji pomohla ke snu,
nikdo netušil, že rázem půjde ke dnu.
Vystoupila na břeh a princ ji zřel,
na hloupou měnu náhle zapomněl.

Zamiloval se na první pohled,
však srdce bez ohně, trvalý led.
Ženy pro něj byly jen pouhá zábava,
stejně posedlý lovem překrásného páva.

Zlomil malé mořské víle srdce, pláče,
s dýkou v ruce do vody náhle skáče.
Krev, chvíli křik a pak ticho navždy,
princ se stal příčinou zbytečné sebevraždy.

Pohádka končí, pan Andersen šel spát,
avšak dalším vílám budou princové lhát.
Malá mořská víla uplavala do ztracena,
zbylo po ní jen šumění moře, teskná ozvěna.