Když smutno je mi...

Nedávno…
ve stínu švestek zralých
skrývám se do svého území,
dávám pozor na Tvé střely,
A teď…
vzpomínám na to,
když po Tobě moc smutno je mi…

Snad před chvílí…
V listech zlatavé kukuřice,
hledáš klasy těch největších,
směješ se batůžku,
ještě více a více,
A teď…
chybíš mi,
aspoň slyšet Tě chtěla bych…

Tenkrát…
V dechu silných Beskyd,
sbíráme dobré nálady
a já z Tebe tu chuť žít
pokaždé, když se usměješ,
ještě jsi voněl
dřevem ze zahrady,
A teď…
prosím,
jak to že nepíšeš…

Pár týdnů zpátky…
V jádru hvězdného roje,
o Tvou hruď se opírám,
komety oblékly si kroje,
já zírám…
Neskutečná krása,
vzhlížíme do mléčného nebe,
A teď…
zaplatila bych,
aspoň vidět kousek Tebe…

Tehdy…
Na kolech,
s Hartou na dlani
a větrem v zádech,
dotekem
skládám Ti mozaiku,
líbáním
ruším
Tvou statistiku,
A teď…
nevím jak zrušit
zase to čekání…

Sotva pár dnů…
V tichu našeho letiště,
napínám uši
a rozeznávám,
čí srdce tolik buší,
jakoby právě
vyhrálo bojiště,
krásný zápas,
společně
jeden s druhým
sílíme,
A teď…
přemýšlím,
sním…

Kam teda odletíme?