Poutník

Chci pod nebem snít ten věčný sen… o lásce, přátelství, souznění jen….

Když s tebou mluvím sucho v krku mám, pocit že se dusím…do básní pocity zaklenout musím

Jsem snad blázen?

Jsem poutník osamělý, do pustiny mířím. Svět se mi hnusí, karma mě dohání, deprese dusí…

Mudrci jej Mája zvou, já hledám pravdu svou.

V bažině nevědomosti pomalu klopýtám, na patře sucho je a slzy polykám.

Prý co je zde krás…, ať vezme je ďas!

Kde hledat štěstí, co jen to může být? Zdraví, ženy a majetek mít?

To všechno pomine chci už mít klid, v ráji sen blažených o věčnosti snít..

Lásku a nenávist dělí jen nit, je dlouhá a tenká, ostrá jak břit.

Láska to nebyla, ale jen závislost, pro lásku neplatí čas ani vzdálenost.

Není vybíravá a ani vtíravá.

Roky jsem o ní snil-odešla spěšně, zbyl jenom dým.

Vzpomínky zůstali co já teď s tím?

 Tak osuš slzy, vstaň a zkus jít, minulost odhoď…přítomností žít, na tváři úsměv a v srdci cit..

Lásku chtít rozdávat a nechtít nic zpět, teprve poté by byl krásný svět,

duše má rozkvete jak něžný květ.