In vino veritas

Jako se slunečnice otáčí každodenně za sluncem,
tak i ztrápená srdce v naději hledí za svým snem,
to mé netušíc, co zmůže vlídný Tvůj hlas,
neklidně tlouklo ve víře, že in vino veritas.

Prý ve víně je pravda, ač nehledá se snadně,
já našel ji, je poslední kapka ukrytá až na dně,
teprve až pohledem skrze dopitou, prázdnou sklenku,
vidím, že krása, kterou oplýváš, není jen ta zvenku.

Při návratu nebe bylo jasné, noc jak plná hvězd,
ve mne touha nezkrotná, prsty své v Tvé vplést,
hledíce v Tvé oči, dva majáčky, kde plameny planou,
odplouvám, bon voyage, snad brzy na shledanou.

V tom zavládlo ticho a jen krátce skoro v letu,
v loučebném objetí ret spočinul na retu,
od té chvíle tisíce vůní v Tobě rozpoznat já svedu,
vlásky máš myté v heřmánku a na rtech kapky medu.

Následně bezbřehé štěstí po dnech úzkost střídá,
v srdci, v němž vřelo magma, zbývá prach a křída,
taková je deziluze, když na pár v papír vrytých vět,
dalším dnem, zítra, pozítří, nepřichází odpověď.

Mé srdce bylo pustinou, pokrytou jen ledem,
než poznal jsem Tebe, dívko šatem zelená,
prosím, buď mi zvěří, mlékem, strdím i medem,
mou vytouženou vlastí, má zem zaslíbená.