Políbení

„Smím Vás políbit.“ Pronesl plachý muž.
„Snad jen na víčka a k tomu zlehounka.“ Bylo odpovědí.
„Ale na ústa líbá se tak směle.“
„Vždyť víte, že mám jiného ctitele.“ Bolestí bylo kláno do srdce.
„Vím, ale na tváře polibek nevadí.“ S úsměvem muž odpoví.
„Tak jen sem a prosím rychle.“ Prstem směr naznačí.
„Víte, že pro mě tohle nestačí?“ Odpovědí byl jen šprým.
„Vždyť víte, že já nejsem jinačí. Líbám, tedy jsem.“
„Na rty chtěl bych rty své položit.“ Nelžu jen pravdu nemluvím.
„Ale jděte. Slečen je kolem mnoho jinačích.“
„Jin rty nehrají jako Vám. A oči hnědé nemají.“ Odpoví.
„Nechte mě být, teď se jen červenám.“ Návrh ještě nebyl zamítnut.
„Prosím!“ Neznajíc nic z božného světa mládí.
„Tak jen na víčka či tváře zlehounka.“ Mohlo to být naposled.
„A co na rty a na ústa?“ Do ouška lehce šeptám.
„Ach, ale tak jen zlehounka.“ Její tvář nepromarnil žádný lhář.