Ty pocity vlků...

A tak stále já, ač né už divoká...

I když v rouše,né však vlčím,

sedím tady, stále mlčím,

jsem jak v sobě pohřbená.

Vyměnila jsem,lesy své za město v prachu,

Ptáky za nekonečný příval strachu,

však nazpět to už nevrátím.

Někdy pocity mívám,

ted se zimou,co přichází.

Že v sobě sama se skrývám,

hledám něco, co mi neschází...

Proč chvátá každý, když neví za čím.

A schválně fintí se a maluje,

jak straka,která když lesk vidí,

slétne dolů...pak se pozdě varuje..

Ty pocity, po půl roce,

kdy z lásky, někdy hádky jsou...

Jen kvůli hloupému vyjádření,

bojíš se...

že tě všichni slovem uhranou.

A já? Ač stále dál jsem stejná,

ted vidím, co před tím,nebylo.

Že změnilo se cosi v nás,

vše je nějak zvláštní,

kam se štěstí podělo..

A tak stále já,ač né už divoká,

to touhy své dál zas ukrývám.

Zas přijde čas, kdy se v noci probudím,

budu vědět,že v sobě vlky mám...