Ztracená

Ve tvých očích se topím krásně.
Jen s tebou mám chuť tvořit básně.

Jsi ten co dává, co ostatní berou.
Už žádní jiní se o mě nepoperou.

V srdci uschován a do něj vryt.
Probouzíš ve mě nejněžnější cit.

Slovy to popsat, či mlčet vážně?
Nevím, jen zrak tu klopím snažně.

Vyjevit cit, mlčeti zlato?
Nevím, však, jak je to vzato.

Snad vyznání to má být.
Snad obyčejný sluneční svit.

Prsty zpomalují, slova v krku drhnou.
Nevím jak dál, kam mou mysl strhnou.

Začátek na mysli tanul jasně.
Však konec už nezní tak krásně.

Zamotána v pavučinu zvláštních snů.
Snad nikdy nebude konec těch dnů.

Návrat básníka, maličký, přec!
Bylo to srdce, rozum či hec?