Nejcennější nejsi ty

Pro lásku vždy slov bylo netřeba,

chvilku před občas za ní stálo být,

neplesat a jen laskat její klín,

bez vět a zbytečných milostných vyznání.

Činem mohl se čin činit,

hláskem slabým jen prosit o odpuštění,

vědět, co nejlepšího chtít,

a zároveň být ztracen v sobě samém.

Pro lásku vždy čin bylo více než slovo,

a slovo bývávalo obvykleji více než ticho,

které z mraků na křišťály tvých ňader

pomalu, laskavě, milostně dopadá.

V objetí dlaní hřejivé výplně mých představ,

pro lásku, která musí být z donucení přátelstvím,

znáš ty slova, která nikdo nikdy neřekl,

že oči nejsou studnice do tvého srdce,

                           ta je totiž mnohem níže.

Pro lásku vždy slov bylo netřeba,

potřebovala básně s milostným vyznáním,

květiny pro krásu z krásy,

potřeba jest taktéž kousíček zlata,

vždyť vždy nejcennějších nejsi ty, ale ty ostatní kolem.

Pro lásku…

nepláču.