výčitka

Utekl jsem přes tváře
do bílých světů tmavých slzí.
Vylezl jsem Mount Everest.
A taky mne to všechno mrzí,
že nachytat v slabých místech
dá se snadněj´ než se zdá.

Vlhká opona opírá se do rukou,
které chladnou po hodinách práce.
V dálce tóny jazzové etudy,
myšlenky spjaté v mírné relace
pošumělých vln.

Bela Bartók, ten se ptá
antitóny barevnými,
které píší moje verše.
Stinné věty a já s nimi.

Člověk člověka prý neopustí
a já, blbec, dlaní pláču,
plivu hlínu, víno kážu.
Utekl jsem přes tváře...