Víš...?

Víš, že nejsi mi lhostejná?

Že tajím dech, když na Tebe si vzpomenu?

Jsi víc, než bílá a černá,

Hraješ barvami, jak nejhezčí květ Edenu.

 

Takový, co nekvete pro mne,

Který nejspíš nikdy mít nebudu,

Však mé naděje jsou nezlomné,

Byť na chvíli, postavit se osudu.

 

Možná je to jen sen.

Který se nikdy nesplní,

Mít z noci zase den,

Být dva mladí, smyslní.

 

Snít přece není zakázané,

A když jinak spolu být nemůžem?

Zbývají sny zamilované,

Ve kterých po Tvém boku jsem mužem.

 

Najít tak odvahu Ti říct,

Co na srdci den co den mám,

Pootočit první list,

V knize s věnováním: Nám.

 

Tvé oči by spatřily,

Stránky plně popsané,

City, jež se vrátily,

Ač zdály se ztracené.

 

Už nebylo by třeba snít…